Názory účastníků kurzů

MÁ CESTA K PSANÍ


Mnozí absolventi kurzů Markéty Dočekalové jsou dnes skutečně úspěšní. Vydávají knihy, působí jako externí redaktoři,zkrátka publikují a je o nich slyšet. Jaká ale byla jejich cesta k psaní a k následnému úspěchu? A do jaké míry tuto cestu ovlivnily kurzy Markéty Dočekalové? Tak zněla otázka. Na odpovědi se můžete podívat v tomto článku.



Jaká byla Vaše cesta k psaní a do jaké míry ji ovlinily kurzy Markéty Dočekalové? Byla Vaše účast v těchto kurzech ku prospěchu, nebo spíše na škodu Vašemu dalšímu autorskému vývoji?



ODPOVÍDAJÍ ABSOLVENTI KURZŮ TVŮRČÍHO PSANÍ MARKÉTY DOČEKALOVÉ:


Moje vlastní cesta vedla poměrně běžným směrem. Přes úvodní snahy prosadit se v regionálních soutěžích, na kterých jsem posbíral pár ocenění, a v rubrikách pro začínající autory v literárních časopisech, zaměřil jsem se na překlady a i zde jsem se pokoušel prosadit v různých překladatelských soutěžích. Právě ve sbornících z takových soutěží došlo k prvním publikacím mých textů/překladů. Oceněné překlady pak nebyl problém nabízet různým časopisům. Nakonec jsem oslovil jedno malé nakladatelství s celou překladovou sbírkou a ukázky z ní znovu publikoval na různých místech. Sama nakladatelka, zaujatá překlady, zeptala se na moji vlastní tvorbu. Poté, co jsem jí ukázal vlastní básně, nabídla mi vydání sbírky. V současnosti jsem redaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno a připravuji k vydání další sbírku.
Do kurzů Markéty Dočekalové jsem začal docházet jako mladý, v té době nikde nepublikující autor. Zajímal jsem se tehdy především o poezii a prózu, částečně také o některé novinářské články. O poezii kurz nebyl, což jsem věděl od začátku, zatímco próze i novinařině bylo věnováno dostatek času. Především v psaní tradičních povídek jsem se na kurzech výrazně zlepšil - dokážu vystavět příběh, udržím linii. Nejdůležitější pro mě byla reflexe lektorky a ostatních studentů. V současnosti se věnuji především poezii, v próze pak experimentálním formám, překladům moderní literatury a literárním recenzím, takže zkušenosti z kurzu v podstatě neuplatňuji. Kurz však mohu vřele doporučit začínajícím autorům, především zájemcům o scénáristiku, žurnalistiku a tradiční prózu.
Ondřej Zajac, překladatel a básník


Bylo, nebylo... za devatero horami, devatero řekami a prořídlým lesem, v jedné malé socialistické republice přišla k malé dívence báseň. A protože dívenka nevěděla, co si s ní počít, vzala papír, tužku a napsala ji. Za velmi krátkou chvíli se objevila druhá, třetí... básně začaly chodit ze všech směrů a dívenka je psala, psala a psala...
Po čase, když se ze socialistické republiky stala federativní, objevil se první příběh. A jak byla zvyklá, i ten přenesla na papír... A dál psala, psala a psala...
Milovala slohové práce. A po jedné obzvlášť povedené ji středoškolská profesorka pozvala do kabinetu, aby si jejím psaní popovídaly. Tenkrát poprvé ukázala své básně a příběhy cizímu člověku. Paní profesorka si je ráda přečetla. A dala mladé dívce velmi cennou radu: "Neboj se škrtat." Dívka dál psala, psala a psala... a škrtala...
Federativní republika se rozlomila na dvě části, dívka již měla své zaměstnání a bavila své kolegy veršovanými vzkazy. Nemohla si pomoci... veršovala, veršovala a veršovala...
Čas běžel dál a mladá žena se rozhodla najít si další učitelku. Po krátkém hledání se přihlásila do kurzu tvůřčího psaní pořádaného scenáristkou Markétou Dočekalovou. Cítila se tam skvěle. Získala nejen zajímavé podněty, ale i inspiraci. A stále psala, psala a psala...
Jednoho dne napsala novou povídku. A paní lektorka jí nabídla možnost zaslat ji do nakladatelství. Přála si, aby povídku přijali. Pod vedením lektorky ji upravovala, upravovala a upravovala...
Přišel podzimní večer. Žena stála v knihkupectví a společně s dvaadvaceti dalšími čekala na křest povídkové knihy. Nalistovala stránku 79 a tam ji viděla. V tu chvíli se z ženy stala autorka.
... a pokud k ní budou slova chodit dál, bude je psát...
Hanka Fleknová, spoluautorka povídkové sbírky O čem ženy píší (vydalo nakl. IFP publishing)


Od malička jsem věděla, že chci a budu psát. Učitelé na základce a pak na gymplu říkali, že se musím stát novinářkou nebo spisovatelkou. Tak jsem to brala jako samozřejmost - bude ze mě novinářka nebo spisovatelka - a nic jsem pro to nedělala, prostě to jednou přijde. Začala jsem studovat Filosofii a na logickou otázku "co pak budeš dělat v praxi?" jsem automaticky odpovídala - "budu psát". Co a pro koho jsem zase vůbec neřešila. Prostě to jednou přijde.
Po studiích přišla nabídka stát se reportérkou videozpravodajství tiskové agentury. Pro začátek OK, říkala jsem si. Přičichnu k novinařině a pak už budu jenom psát. Pak následovala nabídka dělat reportérku v televizi, a jelikož televize je droga, u mluveného slova jsem zůstala.
"Když jediný den nepíši, jizva pálí. Tím, že jsem psal, jsem existoval," napsal můj nejoblíbenější filosof Jean-Paul Sartre. A já se cítila tak nějak podobně - sice zamilovaná do televizní reportéřiny, jenže s pálící jizvou. Začnu psát alespoň do šuplíku, říkala jsem si, ale šuplík zůstával prázdný a já to sváděla na pracovní vytížení.
A pak jsem se přihlásila na víkendový kurz tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. S sebou si účastníci měli přivézt vlastní tvorbu a to mě konečně přimělo přestat o psaní jen mluvit. Nad ránem, pár hodin před odjezdem, spatřil světlo světa můj první pokus o povídku. Během kurzu jsem pochopila zásadní věc - to, že umíte dát dohromady kloudnou větu, Pán Bůh vám nadělil talent a snad i nějaký ten styl, je pouze dobrý předpoklad. Na sepsání slohové práce to jistě stačí, spisovatele to z vás ale rozhodně nedělá. Pochopila jsem, že psaní je řemeslo a tak má i svá pravidla, která se musejí dodržovat. V opačném případě je to jako by kuchař nepoužíval sůl ani koření. Najednou to psaní šlo tak nějak samo - ruce hbitě tančily po klávesnici a já se těšila na další kurzy Markéty. Blížící se termíny mě přinutily psát a díky autorskému čtení na kurzech jsem získala nedocenitelnou zpětnou vazbu. Dnes mám za sebou snad všechno, co šlo u Markéty Dočekalové absolvovat, téměř dokončený román, který zatím sklízí jen pozitivní ohlasy, a co hlavně - jizva nepálí. Jako bonus mi z kurzů zůstala parta nadšenců - psavců, se kterými trávím spoustu volného času. Pracovně si říkáme Dočekalovci.
Lenka Pastorčáková, televizní reportérka


Kurzy s paní Markétou Dočekalovou mě ohromily. Jednak skutečným tvůrčím přístupem, jednak otevřenými názory. Osobně jsem absolvoval kurzů několik ať formou online kurzu, tak i přímou formu víkendového kurzu. Každý rok se těším na setkání kurzistů. Jeden vidí druhé, jak se protloukají tvůrčím psaním, jejich odhodlání vydat si vlastní knihu mě vlastně také trochu motivovalo k vydání svého cestopisu, byť byl vydán na vlastní náklady. Přímá konfrontace ať s těmi, kteří již své knihy vydávají nebo s těmi, kteří se o své prvotiny snaží, je k nezaplacení.
Jiří Johánek, právě vydal vlastní cestopis


Má cesta k psaní rozhodně nezačala vymýšlením pohádek a básniček a brilantními školními slohy. Spíše jsem vždy koketovala s myšlenkou kompenzovat svou vášeň pro zvířata, kytky a hlínu s překladatelstvím. Dětský sen se mi vcelku splnil a já na prahu věku zralého ovoce před spadnutím zjistila, že vedle překládání mě baví psát, vymýšlet příběhy i básničky, přišel i pokus o knihu. No a když píšete, potřebujete tu zatracenou zpětnou vazbu, protože potřebujete odpovědi na otázky - není to blbý, trapný, moc dlouhý, moc krátký, moc nudný, moc hloupý? Přeskočím éru mého milovaného literárního serveru Epika a ocitnu se na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě s knihou pro začínající spisovatele a s nalistovaným inzerátem o on-line kurzech Markéty Dočekalové. On-line kurz je pro pisálka odříznutého někde v pustině naprosto geniální záležitost. Od začátku jsem oceňovala u Markéty - že moje texty evidentně pozorně četla, analyzovala a dokázala poradit, postrčit i smést ze stolu aniž bych se cítila poníženě. Absolvovala jsem i dvě dvoudenní tvůrčí dílny v Sezimově Ústí a určitě jsem tam nebyla naposledy. Skvělá atmosféra, Markéta coby spravedlivý literární guru usměrňuje naše pisatelské počiny, účastníci semináře jsou zdrojem dalších a často neuvěřitelně originálních pohledů "na věc". Tenhle mix názorů a poznatků včetně pokorného studia řemesla v on-line kurzu vyústil v rozhodnutí svou knihu vydat. A píšu další. S pokorou i pochybnostmi, které ke psaní patří.
Dita Salbergová, autorka knihy Hajtry, záhadná úmrtí pod kopyty koní (nakl. Mezera, 2009)


Absolvoval jsem kurzy tvůrčího psaní u Markéty Dočekalové a musím říct, že toto rozhodnutí bylo pro mne šťastnou volbou. Nebýt Markéty a jejího odborného vedení nikdy bych se neopovážil začít psát scénář televizního filmu na motivy mé prvotiny Intrikáni. Markéta má velký podíl na tom, že tento scénář spolu s právy na zfilmování knihy odkoupila Česká televize, kde je tento scénář připraven k realizaci. Její kurz i její všechny inspirující knihy Tvůrčího psaní mi pomohly také v beletrii při psaní mých dalších knih. Její osoba a vědomosti jsou pro mne velkým přínosem. Vřele, a nebojím se napsat ještě jednou vřele, její kurz upřímně doporučuji všem, kteří chtějí povýšit svou literární nebo scénáristikou úroveň.
Vítězslav Jareš, spisovatel a scenárista (vydává romány v nakl. Mladá Fronta)


Od malička jsem moc ráda četla. Všude a všechno, co mi přišlo pod ruku. Od pohádek přes dívčí a dobrodružné knížky k detektivkám a románům všeho druhu, životopisům a cestopisům.
Když jsem začala pracovat jako učitelka v MŠ a když se narodily mé vlastní děti, přišly opět na řadu pohádky. A nějak se stalo, že jsem nejenom předčítala své oblíbené autory, ale občas přidala i něco vlastního. Nebyla jsem si ale jistá kvalitou a začala se poohlížet po teoretických informacích.
Shodou okolností jsem objevila učebnici paní Markéty Dočekalové Tvůrčí psaní pro každého a její internetové stránky. Neodolala jsem a přihlásila se do online kurzu tvůrčího psaní, který jsem završila báječnou desetidenní letní školou, kterou paní Markéta pořádala v Chorvatsku.
Od té doby je psaní mým dalším koníčkem. Dělá mi radost a ráda se také něco nového přiučím na podobných akcích, naposledy loni na další letní škole tvůrčího psaní v Sezimově Ústí. Setkání se zajímavými lidmi, promítání filmů, teoretické informace i praktická cvičení plná legrace mi přinesla spoustu pěkných vzpomínek i energie k dalšímu psaní.
V současnosti s paní Markétou Dočekalovou spolupracuji opět online na scénáři k filmové pohádce. Je skvělé, když má člověk zpětnou vazbu a může se spolehnout na odborný názor. Děkuji paní Markétě za příjemně a smysluplně strávené chvíle.
Jana Čapková, autorka knížky Pohádková Zahrádka (nakl. Agrofin Praha s.r.o.)


Nedávno jsem dostal zadání od jednoho populárního časopisu na zpracování tématu měsíce v rozsahu 35 - 40 stran. Byl sem nadšený, protože to bude zatím můj nejdelší vydaný text. Potěšila mě i reakce zástupkyně šéfredaktora, která chválila můj způsob psaní a ptala se, kolik jsem toho už vydal a kam všude píšu. Musel jsem s pravdou ven: "V takovémhle rozsahu jste první." "A vy jste se to někde učil? Víte, stává se nám dost málo, že dostaneme takhle hotový text, který vlastně nemusíme vůbec upravovat." "Popravdě, učil," odpověděl jsem. "No jo, ale psaní se přece nedá naučit, TO prostě máte v sobě. Anebo nemáte," vyhodnotila situaci paní zástupkyně a já si jen pomyslel, že ono ale dost záleží na tom, jakého máte učitele.
Taky jsem si o sobě troufale myslel, že TO v sobě mám. Když jsem vyslechl neuvěřitelný příběh svého kamaráda, neprozřetelně jsem prohlásil, že o něm napíšu knížku. Už jsem přece občas něco sesmolil, prý se to i docela dalo číst, a tak mi nechybělo odhodlání ani dostatek sebedůvěry. Co může být složitého na knížce? Navíc, když mám k dispozici tak silný námět. Sepíšu to a budeme slavní a bohatí oba dva!
Je to už čtyři roky a knížka nikde. Ona to totiž zase taková sranda není. Každý příběh má svůj řád, každá věta musí mít svůj smysl. Jak jednoduché je říct - tohle je ale fakt dobrá knížka! Dokud se někdo nezeptá proč? "No? protože.. Je prostě dobrá," koktal bych ještě před rokem. Až paní Markéta mě naučila příběhy číst. Vidět je jinak. Z nadhledu. Umět poodkrýt to vzrušení, které spisovatel cítí, když mu jeho postavy ožívají pod rukama. A bez toho není možné tvořit příběhy vlastní. Díky paní Markétě už vím i jak je to s tou spisovatelskou slávou a bohatstvím. Krutou pravdu? Přesto jsem se do té knížky konečně pustil. Jen tak. Pro radost.
Možná se psaní naučit opravdu nedá. Co se naučit ale dá, je poctivé řemeslo, bez kterého se nakonec ani ten sebevětší talent stejně neobejde. V kurzech Markéty Dočekalové je to o řemesle. O tom, že psaní není žádná legrace, ale někdy sakramentsky těžká dřina. Ale s podporou a pod vedením tak skvělé lektorky je i ta dřina tak nějak snesitelnější a radost z dosažených výsledků o to větší. Víc jsem si nemohl přát. Snad jen, abych TO v sobě opravdu našel a nezůstal jednou na tu radost sám.
Radek Fiala, úspěšně publikuje cestopisy v magazínech zaměřených na cestování



Čeština byla vždycky můj nejoblíbenější předmět a slohové práce jsem milovala. Považovala jsem za přirozené, že tu moji učitelky vždycky předčítaly třídě jako tu správně napsanou. Že bych se psaním zabývala mimo povinnou školní docházku však říct nemohu, i když by se to možná slušelo. Když už jsem si myslela, že svoje tvůrčí ambice jednou provždy naplním dokončením disertační práce, přihlásili jsme se s kamarádem na podzim 2004 do kurzu tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. Šli jsme tam s jednoznačnou objednávkou, zjistíme, jestli náhodou nemáme talent a v každém případě zkultivujeme náš písemný projev, o což jsem, coby akademický pracovník, hodně stála. Televizní a filmová scenáristika mě nadchla ( a kdyby to dostatečně nevyplynulo z následujícího textu: ten talent tam náhodou taky byl) a byla jsem ráda, když mě Markéta coby dramaturg tehdy vznikajícího seriálu Ulice přizvala mezi scénáristy, vymýšlející dějové linky. Později jsem přešla do skupiny scénáristů píšící dialogy. V roce 2007 jsem seriál Ulice opustila a začala spolupracovat s nezávislými produkčními společnostmi. Scénáristikou a dramaturgií se zabývám dodnes, někdy je moje konto v bance veselejší, někdy smutnější, ale moje BMI mně dokazuje, že se tím uživím poměrně dobře. Všem začínajícím autorům bych doporučila dopřát si kvalitní vzdělání, dneska jsou pohodlně dostupné i internetové kurzy tvůrčího psaní. Psaní je řemeslo a osvojení si jeho pravidel není náročné ani na čas, ani na finance a investice se určitě vrátí. Když ne v tučném honoráři, pak zcela jistě ve zvýšení literárních kompetencí, které se hodí v každém směru.
Petra Zhřívalová, Ph.D., scenáristka a dramaturgyně


K psaní jsem se dostal z manželčina "donucení". Má dobré pověsti dbalá choť soudila, že bych měl zbytky svého volného času věnovat nějaké počestnější a ušlechtilejší zábavě, než je licitovaný mariáš v podnicích nízkých cenových skupin. Nemaje nijakého pochopení pro krásu a tradici této vrcholné karetní hry ani pro dýmajícího genia loci nádražní restaurace v Davli, zakoupila mi nazdař bůh kurs tvůrčího psaní. Nezbylo, než dočasně omezit hru v karty a z úcty k manželce se věnovat literatuře.
Naštěstí Markéta byla letorkou nejen znalou svého řemesla ale i shovívavou k literárním pokleskům svých žáků. Při hodnocení mých domácích úkolů tak nejen šetřila hanou, ale i povzbuzovala do dalšího psaní. Činila tak chytře tak dlouho, až ve mně vyklíčilo sémě ctižádosti. Po pochvale jedné z mých povídek jsem usoudil, že bych mohl napsat rovnou celou povídkovou knihu. V zápalu inspirativního nadšení jsem následně během pár týdnů sepsal deset povídek a kniha byla "hotova". Byl jsem na ni hrdý. Poslední zbytky sebereflexe mě dokázaly přimět k tomu, abych Markétu požádal o jejich přečtení a názor. Následující rok jsem své povídky jednu po druhé přepisoval a dopisoval a Markéta mi je s vytrvalostí nespokojeného literárního kritika vracela zpět. Po roce mi schválila celkem sedm povídek a já byl na pokraji sil. Vyšla tedy kniha o sedmi povídkách.
Marcel Babczynski, autor sbírky Šeptání ďábla (nakl. Mezera)


Lidé prožívají během svých životů spoustu chvil plných emocí. Neustále si vybavují rozmanité události z vlastní zkušenosti i ty, které někde vyslechli. Mnozí lidé mají navíc fantazii a dokážou ve své mysli vybájit spoustu zajímavých námětů. A každý člověk touží sdělit své pocity ostatním.
K takovým lidem jsem patřil i já. Netušil jsem, že to všechno je jen jedna z podmínek na nelehké cestě k dobrému psaní. Druhá, a naprosto nezbytná podmínka je zvládnout řemeslo tvůrčího psaní jako takové - poznat stavbu příběhu, pochopit zásady pro psaní dialogů, popisů atd.
A to je přesně to, co mně daly kurzy Markéty Dočekalové. V příjemné atmosféře jsem se seznámil se zlatými pravidly tvůrčího psaní, která se při vzájemné interakci autorů a čtenářů ustavovala dlouhá staletí. Bez dodržování těchto pravidel má povídka, novela, román či scénář mizivou šanci na úspěch. A získal jsem mnohem víc - skvělé přátele a mnoho krásných zážitků.
Ing. Otto Huřťák, vítěz jedné kapitoly blogového románu s Michalem Vieweghem


Psát jsem chtěla odmalička. Bohužel v mém okolí se nenašel nikdo, kdo by mne v tomto směru podpořil. A tak jsem se v životě dostala do úplně jiné pracovní oblasti. Spokojená jsem však nebyla. Na podzim r. 2006 jsem se náhodně(náhody prý neexistují, ale tím líp) dozvěděla o aktivitách paní Markéty Dočekalové a možnosti studovat tvůrčí psaní on-line formou. A i když jsem byla plna pochyb a obav, koupila jsem si vánoční dárkový certifikát právě pro toto studium. Nikdy jsem nelitovala a investice se mi velmi brzy vrátila. Odměnou pro mne však už byla jenom sama možnost psát s tím, že se někdo mými texty odborně zabývá. Byla to pro mne úplně nová, obohacující a posilující zkušenost. Když jsem se pak toho roku rozmýšlela, jak bych nejraději strávila dovolenou, vyhrála to Letní škola tvůrčího psaní. Myslím, že splnila moje očekávání po všech stránkách. A sotva jsem se vrátila, čekalo na mne velmi příjemné překvapení. Předtím jsem totiž (i když stále ještě s malou dušičkou) odpověděla na inzerát, ve kterém hledali externího redaktora do regionálních novin. Odezva redakce byla kladná. Od té doby, tedy již čtvrtým rokem, spolupracuji s tímto periodikem. Píšu hlavně fejetony a reportáže. Tato činnost mne naplňuje velkým vnitřním uspokojením a je pro mne i vítaným přivýdělkem. A tak všem, kteří váhají, zda se do kurzu přihlásit, bych chtěla poradit, aby do toho šli - protože opravdu nemají co ztratit a mohou jenom získat. Nesmím také zapomenout dodat, že paní Markéta mne po celou dobu studia velmi podporovala a povzbuzovala a ani jeden můj mail nezůstal u ní bez odezvy. Také za to jí patří můj velký dík. Andrea Tichá, externí redaktorka


Do kurzu tvůrčího psaní jsem vstoupil již jako relativně zralý autor. Na kontě jsem měl ocenění v několika literárních soutěžích, pravidelně jsem publikoval své povídky a na světě byla i nějaká ta knížka. Toužil jsem se ale zdokonalit, věnovat se ještě více psaní a potkávat se s lidmi podobného vyladění. To vše se naplnilo a dostal jsem ještě víc. Markéta Dočekalová se šarmem sobě vlastním dokázala svými postřehy vyjádřit kritiku k mému psanému slovu a ve stejné chvíli posílit tvůrčí sebevědomí. Zkusil jsem si formáty, na které jsem předtím neměl dost odvahy. V průběhu kurzu jsem napsal svoji první divadelní hru, která byla oceněna v soutěži mladých dramatiků. Dostal jsem taky možnost okusit tvrdý scénáristický chlebíček, když jsem se jako člen týmu podílel na tvorbě televizního seriálu. Hezkým vyústěním kurzu tvůrčího psaní byl náš společný dvou-křest s Markétou, kde jsme uvedli do světa moji třetí knížku Bezvědomí (a Markéta současně křtila svou učebnici). Příjemné vzpomínky a rady mne provázejí nadále. Odrazem čeho je možná i další kniha Milosrdná lež, které se čtenáři dočkají již letos. Myslím, že tyto výsledky jsou nejlepší reklamou. Nejsou to jen napsaná propagační slova ale napsaná slova co propagují. Všem, kteří zvažují tvůrčí psaní, mohu doporučit jediné: vrhněte se do toho vášnivě pohlav(n)ě!
Robert Kačeňák, spisovatel a dramatik


Bylo - nebylo, pradávno tomu kdy se v knihovničce, knihovně ani v knihkupectví nenacházela žádná knížka natolik dobrodružná, abych si ji chtěla přečíst. A tak došlo k tomu, že jsem se rozhodla si nějakou napsat. Ať to bylo, jak bylo, dodnes tyto skutečné rukopisy leží ve skříni. Časem se z rukopisů přepsáním staly strojopisy až do chvíle, kdy se texty přesunuly do PC.
Bylo - nebylo, dávno tomu, má sestřička Hanička nechtěla jet sama na aktivní dovolenou do Chorvatska na Letní kurz Tvůrčího psaní, který pořádala Markéta Dočekalová. A to se nemělo (či mělo?) stát! Tak jsem jela, aniž jsem tušila, cože tam vlastně budu dělat. Při přednáškách jsem začala tušit, že psaní není jen skládání slov za sebou a hlídání si pravopisu. Jenomže jak tuhle skutečnost zkousnout, když má dosavadní dílka byla krásná a nejkrásnější? Nicméně týden uplynul a v mém mozku začalo hlodat a hlodat?
Bylo - nebylo, nedávno tomu a z nabídky Markéty Dočekalové nešlo odolat celoročnímu docházkovému kurzu Tvůrčího psaní. Postupem času se člověk dozvídal dříve netušená pravidla psaní textů a trocha té teorie nezabila. Praktické ukázky, že vše, co Markétka říká je pravdivé, byly všude kolem - knihy, filmy, zábavné pořady (mimochodem teď už vím, co za práci se skrývá za tím kterým jménem v titulcích). Smiřovala jsem se s faktem, že z mých původních textů se začaly vytrácet celé věty či odstavce, že už přepisuji snad vše. Jenže sebekriticky nutno dodat - ono se to tak nějak začalo číst stále lépe a uhlazeněji.
Bylo - nebylo do čtveřice tomu, kurzy v nabídce Markéty Dočekalové jsem nakonec absolvovala všechny v partě milých lidí všech věkových a mnoha profesních skupin v pohodovém duchu. Plus nějaká ta individuální konzultace po mailu také pomohla.
A co dodat? Spisovatelka beletrie ze mě není, ale na svém prvním snad i opravdovém románu pracuji ráda a s chutí, sic v přestávkách, ale s vědomím, že byť konečný termín nemám, dopsat bych ho chtěla, už jen pro tu možnost napsat pod titul věnování (netěžko uhodnout komu).
PS. Sluší se dodat, že všechno to BYLO. Tedy vlastně, dodnes JE.
Učitelka Věrka (ve svém oboru každým coulem realistický technik)

Vlastně jsem dlouho nevěděla, že bych chtěla psát. Napadlo mě to před pár lety v době, kdy mě má tehdejší práce už dlouhou dobu neuspokojovala a já jsem hledala nějakou zajímavou činnost, která by mi "zlepšila náladu" alespoň ve volném čase. Při brouzdání na internetu jsem objevila kurz tvůrčího psaní Markéty Dočekalové a řekla jsem si, že se přihlásím prostě jen tak ...
Přestože jsem měla před kurzem trošku otazníky, jestli je možné "učit se psát", Markéta mě přesvědčila, že ano. Skvěle skombinovala teoretickou a praktickou část výuky a díky podnětnému prostředí a Markétinu inspirativnímu a podporujícímu přístupu jsem se v kurzu opravdu rozepsala. Vymyslela jsem první povídky a dokonce jsem napsala i základ pohádkové knihy.
Později jsem si zkusila i práci scénáristy v týmu televizního seriálu, což byla výborná šance k tomu, abych se od psaní prózy posunula ke psaní scénářů. Mezi přáteli tvůrčího psaní jsem poznala i "spřízněnou duši" - kamarádku, se kterou jsme vytvořily autorské duo a spolupracujeme od té doby, co jsme opustily Markétin kurz.
A kromě psaní se kreativita projevila i v jiné oblasti života - našla jsem novou práci, která mě těší a baví, ve velké míře v ní využívám stylistické a vyjadřovací schopnosti, které jsem si rozvinula v Markétině kurzu. V podstatě se dá říct, že kurz tvůrčího psaní může prospět nejen lidem, kteří se chtějí učit psát, ale i lidem, kteří chtějí žít kreativnější a zajímavější život.
Jana Berková, marketingová ředitelka a scenáristka na volné noze

Ráda bych začínající autory inspirovala krátkým vylíčením své cesty k psaní. Necítím se ovšem jako dostatečně kompetentní osoba, jelikož se sama dosud považuji za začínající autorku a má cesta k psaní je teprve na počátku.
Jsem ovšem velice pyšná na to, že jsem na ní už udělala první nejisté krůčky.
Jako úplně první, jen co jsem se naučila chodit, vedly ty krůčky do knihovny mého dědečka. Časem když jsem se odvážila i dál, mě donesly i do knihovny městské a antikvariátů.
A potom, mnohem později, jsem při dlouhých procházkách začala potkávat příběhy. Byli jsme si sympatičtí a když se rozhodly, že půjdou se mnou, nebránila jsem jim. Už se mě nepustily.
Nakonec jsem na těchto dlouhých procházkách zabloudila až na kurzy tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. Zde jsem se naučila psát a přepisovat, získala jsem první přínosnou zpětnou vazbu v mém životě a poznala další nadšence do psaní. Ale co bylo nejdůležitější ? jedna z mých povídek mě opustila a vydala se do světa. Občas o sobě dá vědět a daří se jí dobře. A mě taky.
Doufám, že má cesta k psaní bude ještě dlouhá. Chodím po ní totiž ráda.
Alena Fürstová, jejím zatím největším úspěchem je povídka vydaná ve sbírce povídek O čem ženy píší (2008, IFP Publishing).

Pokud by si kdokoliv ze zájemců přál některého z autorů zde uvedených referencí přímo kontaktovat, email zašlu na vyžádání.





Poslední úprava stránky: 2011-02-27 17:08:15