Burza scénářů a literárních děl
Štěpánka Matějová2022-01-05 18:08:10 - Smazat inzerát
Adresa:
E-mail: mmps@seznam.cz
Telefon: 777940650

Nabízím literární text vydavateli. Kniha je složena ze tří, volně navazujících, detektivních příběhů. Hlavní postavou je mladá žena, která se díky vraždě v sousedství naprosto změní život. Příběhy se odehrávají na vesnici jižní Moravy. Obsahují nejen postup při vyšetřování zločinů, osobní trable hrdinky, ale čtenáře seznamují i s historií a přírodou tohoto koutu republiky. Ve vyprávění hlavní postavy nechybí specifický pohled na svět, osobitý humor, pradávná ženská intuice i moudrost. Počet stran cca 170. Momentálně dokončuji korektury třetího příběhu.
,,K noze! Sakra, Bobino, k noze!? volám a hvízdám jak o život. Kde je ten blbý pes? Kleji již docela nahlas. No jo, máš, co jsi chtěla. Jako bych slyšela mámu. Máma miluje kočky. Po tátově smrti si našla Tondu. Žijí spokojeně v domku ve Valticích a dvorek mají plný mňoukajících chlupáčů. Já mám raději psy. Psa nám nikdy rodiče nechtěli povolit. Ale když mi bylo patnáct, táta přinesl štěně. Malou rezavou štangli, křížence setra s kdovíjakým borcem. A já byla v sedmém nebi. Původní Bobina již nežije, tohle je Bobina číslo dvě. Bude to třináct let, co táta zemřel. Brácha se oženil a postavil si dům ve vesnici. Já jsem nakonec zůstala sama v rodném domě na Kolonce. Je to taková periferie naší vesnice. Malé, jihomoravské. Kolonka se v šedesátých letech stala domovem rodinám z různých koutů Československa. Na státním statku získali práci a k ní jednu polovinu dvojdomku. Sžili jsme se tady všichni celkem v pohodě. Češi, Maďaři, Slováci i cikánské rodiny. Tak Bobino, kde jsi? Opakuji v duchu stále stejnou otázku jako kouzelnou mantru. Za chvíli bude tma a kde ji, blbku, budu pak hledat? Nečekaně se rozhrne křoví z úplně jiné strany, než čekám. Mezi stébly zaschlé trávy se objeví má ztracená fenka. Něco nese v čumáku. Něco červeného. Poznala jsem to, až když mi ho položila k nohám. Míša. Můj plyšový Míša. Tedy už tak dobré tři roky není můj. Je Andrejky. Mezi obyvatele Kolonky patří i mladá rodina Kottlárových. Mají tři dívenky, dost si podobné. Andrejka je nejmladší. Dvě mladší prošly mýma rukama ve školce. Učím již šestým rokem v místní mateřince. Nemám vlastní děti. Nemám ani muže. Mám Bobinu. Ta se teď na mne kouká s vyplazeným jazykem a čeká na moji reakci. Zvedla jsem Míšu, byl celý uválený a teď ještě oslintaný od mordy mojí psice. ,,Kde jsi ho našla?? ptám se té tulačky. Bobina se ušklíbla, zavrtěla ocasem a byla ta tam. Jednou mě z ní trefí. ,,Bobinoooo!? křičím. Nic. Nevím, jestli mám jít dál směrem domů nebo jen čekat. Přece jen mne nález Míši vrtá hlavou. Vždyť ještě nedávno by Andrejka bez něj nedala ani ránu. A teď ho nechá ležet někde na poli? Byly jsme celkem daleko od posledních vesnických domů. Co by tady malá holka v tuto dobu dělala? Je již značně chladno na nějaké větší procházky. Zítra se bude již měnit čas a podzim je letos znát více než kdy jindy. Hnula jsem se směrem k domu, co noha nohu mine. Stále se rozhlížím. Uběhne jen pár minut a opět se cosi rezavého hrne křovím. Bobina zase něco smyčí. Když tu věc poznám, udělá se mi nevolno. Bobina přinesla botu. Vlastně botičku. Malou, dětskou. Mohla by to být bota kterékoliv dívenky. Ale já vím, čí je. Je Andrejky. Botičky dostala nedávno. Měla z nich obrovskou radost, byly totiž nové. To se u ní stává málokdy, většinu věcí dědí po starších sestrách. ,,Markéto, podívej, mám nové boty!? volala na mne od dveří do školky a oči jí zářily. Musím se přiznat, že ji mám z holek Kottlárových nejraději. Moc bych si přála mít taky takovou holčičku. Jen by neměla tmavé oči, vlásky, pleť. Nebyla by to malá okatá cikánečka. Koukám na tu botu v Bobinině tlamě a přemýšlím, co dál. ,,Bože, Bobino, kde jsi ji vzala?? Začínám se bát. Něco je špatně. Psice přišla ke mně, botičku mi položila k nohám a vyčkává. ,,Kde jsi tu botu našla!?? téměř na psa křičím. Bobina se zvedla a proběhla křovím. Já, v jedné ruce Míšu a v druhé botičku, běžím za ní. Fenka mne vede polem, potom přes suchý příkop. Přeskočím ho méně ladně než ona a před sebou zahlédnu zděnou chatku. Slouží jako stanoviště pro lidi, kteří kroužkují na rybníku ptáky. Říkáme jim ptáčkaři. Snažím se s fenkou držet krok, ale nejsem nejmladší a poslední dobou ani nejhubenější. Blížíme se ke stavení. Bobina má náskok a ladně se protáhne mezi pootevřenými dveřmi. Když k nim doběhnu já, mám srdce až v krku. Všude je ticho. ,,Haló, je tady někdo?? zavolám. Nic. Nikdo. Pootevřu více dveře a vstoupím. ,,Je tady někdo?? opětovně se ptám. V nevětrané chatce jsem dnes prvně. Malá kuchyňka, palandy. Přes stůl dál nevidím. Co to ta Bobina na zemi očichává? Popojdu blíž a zastavím se. Pod psími packami zahlédnu dětskou nožičku. Je bosá, snědá a leží jaksi nepatřičně.
Poslední úprava stránky: 2010-04-23 08:26:10